Březen 2010

Nestraš Mikulášem ve žňa

30. března 2010 v 11:18 | Alma Nacida a její moravská babička |  Vlastní plesky
     Moje zlatá babička, dej jí pánbůh (příroda, vyšší princip) to, co si vždycky přála (odpočinek s dobrou knihou; svobodu dělat, co by ráda), měla několik úsloví, která teď drze používám já, když se mi hodí hrát tetu Kateřinu (viz Zdeněk Jirotka - SATURNIN). A jak jsem tak viděla téma týdne, hned se mi jedno vybavilo. Rčení není sice ani tak o Mikuláši (to jsou skoro Vánoce, ne?), jako o tom, že je lepší řešit věci, až přijdou a ne půl roku dopředu. Což moc neumím.
      Vánoce mám celkem ráda, ač si v době Vánoc připomínám víc než jindy, že CHLAP NĚODVEZE TOLIK NA VOZE, JAKO ODNĚSE CÉRKA V ZÁSTĚŘE, čili že práce ženy je nekonečný příběh (a blbej k tomu). Zase na druhou stranu bych měla mít na paměti a ve svém pokročilém věku potvrzeno zkušeností, že BŮH POMOŽE, ALE SÁM NELEŽ. Kde jsou ty časy, kdy jsem si tohle rčení vykládala tak, že se milému pánubohu nelíbí, když lidi spí sami... Když jsem na loňské Vánoce nakupovala dárky rozvětvené rodině s napjatým rozpočtem 300,- Kč na kus, nedalo mi moc práce řídit se tím, že TCHYŇA JE TÉŽ MAMIČKA, ALE NÉ MOJA. A taky jsem si v předvečer Štědrého dne říkala, že jsem asi měla ráno VYPÁLIT ČERVA nejlíp celou flaškou slivovičky. Pak bych si nemusela vztekle bručet pod vousy, že KDO DĚCKA BÍVÁ, SÁM PLAČE.
     Tož tak, děcka moje, už sem dosť békala, včil jdu spať.


Oknem

Štít

28. března 2010 v 18:07 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Možná mě hrdost od Boha vzdálí,
ale když slyším hřmít bouři z dáli,
hrdost je moje poslední kulka.
Má zlatá rána, jediná šance,
zapřený konto ulitý v bance,
když ze mě zbyde míň, než jen půlka.

Skrz hrdost vidí každý jen sebe,
ať si jde k čertu láska i nebe,
jen když všem můžu čelit vzpřímená.
Úsměvy, když strach na krk mi dýchá,
poslední, co mi zbyde, je pýcha,
víc je než víra, když jsem raněná.

Životaběh

26. března 2010 v 17:52 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Smysl chybí
Zhora dolů
Mně se líbí
Kapka vzdoru

Lžíce vzpoury
Deci vzteku
Smutku hory
Slza léku

Jen se neptat
Proč to všecko
Klidně reptat
Uspat děcko

A pak sedět
V noci prázdný
Nic nevědět
Smysl? Žádný.

Jom Kipur

26. března 2010 v 0:09 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Usmiř mě s Tebou
Nemůžu věřit
V Tvůj plán
Lásku
Milosrdenství
Slitovnost
A přece...

Příliš se hněvám
Zdráhám se přijít
Tolik jich tlouklo
Tys neotvíral
A přece...

Kde jsi?
Pro mne...
Pro každého...
Jsi?


Drát

Jarní moucha

24. března 2010 v 16:32 | Alma Nacida a Zakletá Dcerka |  Vlastní plesky
První jarní moucha
bzučela mi do ucha.
Spala celou zimu,
nechytila rýmu,
ale teď ji slunce budí,
leze ven, i když to studí.
Je jí zima pořád,
přišla se k nám ohřát.


To je náš OPUS MAGNUM , nedá mi to a prostě to MUSÍM zveřejnit... i s průběhem tvoření:

Alma Nacida (dále jen A.N.): "Hele, Zakletá Dcerko (dále jen Z.D.), moucha se nám vlítla ohřát do pokoje."
Z. D.: "Básničku!!"
A. N.: "Jasně, začni."
Z. D.: "Moucha jaro!"
A. N.: "První jarní moucha je to?"
Z. D.: "Ano. Moucha jaro jednou. Moucha BZZZZ!"
A. N.: "Moucha bzučí v pokoji?"
Z. D.: "Nee! Ucho!"
A. N.: "Bzučí do ucha? Tak jo. Víš, co dělala v zimě?"
Z. D.: "Moucha zima spí, spí, chrr. Auvy nemá, nemá pčík."
Atd., atd., apod....

Vzal bych si cvičky...

22. března 2010 v 15:56 | Alma Nacida a spol. |  Vlastní plesky
... a šel do školy.
Jsem však stár
a je dnes neděle.

Tuhle skorohaiku mi kdysi napsala kamarádka v době, kdy jsme od školy zas tak vzdálené nebyly. Dnes jsou moje školní dny zaváty silnou vrstvou sentimentu, ale i tak skrze ni trčí ostré hrany komančské buzerace a musím po pravdě říct, že jsem měla ráda školu jen v první a druhé třídě. Pak mě to už navždy přešlo.
Ale ne... to vlastně kecám. Ono po takovém propršeném víkendu s dětmi, co už nudou nevědí co by (a já taky nevím co by), vítám pondělní ráno radostně: "Hurá, škola!"


Alejf bet

Samý omluvy

18. března 2010 v 15:59 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Co jinýho jsem?
Pytel omluv jen.
Co ti můžu říct?
Hlouposti, nic víc.
Komu píšu list?
Těm, kdo nechtěj číst.
Co jinýho jsem?
Pytel omluv jen.

V slunci dní, v slunci dní
křičím a zní:
Jsem rozdaná,
prodaná,
provdaná.

Jako ty chci být,
s proudem plout a žít.
Nechci tu jen stát,
ptát se, litovat.
Východ slunce znám,
mořskou pěnu mám,
popel z mrtvých těl,
lásku nepřátel.

V slunci dní, v slunci dní
křičím a zní:
Jsem rozdaná,
prodaná,
provdaná.

Každý z těch slov tmou mě vláčí.
Co jinýho jsem?



Tohle je můj překlad (skoro) docela známé písně All Apologies původně od Nirvany, zpívá ji taky moc zajímavě Sinéad O'Connor zde http://www.youtube.com/watch?v=WePFE1tM4NA

Loupež

17. března 2010 v 19:55 | někdo mnohem lepší |  Cizí třesky
Dnes jsem narazila na něco, co jsem sice už dávno četla, ale teď rozumím nějak jinak (líp?). Je to Jan Skácel:
A vlastně ať je navždy po Tvém
a navěky je vůle Tvá
a život je, když něco zbylo,
a smrt, když nic už nezbývá.

Sivá víla

15. března 2010 v 21:55 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Zvláštní smutek předjarní,
horký krve volání,
divná láska bez ptaní,
smutný milování.
V ulicích se ozývá
kroků hrana zvonivá,
padá mlha šedivá,
ať se nikdo nedívá.

Městem jde sivá
předjarní víla.
Podivně zpívá,
v tom zpěvu síla
jara zní.

Dcerce

11. března 2010 v 8:49 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Tak moc a silně miluju tě,
že mě ten cit jak oheň pálí
a tebe zahřívá, mé dítě,
i když nás čas a prostor vzdálí.

Nad všechny meze miluju tě.
Aťsi mi láska duši párá,
jen když tě ochrání, mé dítě,
i když už budu vetchá, stará.

Bezmocně, dcerko, miluju tě,
až mě ta bezmoc budí k ránu.
Láska tě bude chránit skrytě,
i když už budu dávno v pánu.





Moje dcerka není jako jiné dcerky, je zakletá. Asi proto mám pocit, že mě potřebuje mnohem víc než nezakletý synek. Snažím se to nedat najevo - před ním. Nevím, jestli se mi to daří...

Nebudu litovat?

8. března 2010 v 9:14 | Alma Nacida |  Cizí třesky
Odmlčela jsem se, protože mi rodina nedá pokoje, abych mohla tvořit . Však ještě budou litovat, až jim po strhané matce zůstanou jen umytý záchody, protože, jak víme, ty dlouho čistý nevydržej, zatímco slovo je věčné (aspoň se to tvrdí) (když se to zrovna někomu hodí).
Místo tvorby jsem popustila uzdu konzumaci a čtu krásnou knihu, Sherman ALEXIE, Kouřové signály. Jsou to povídky indiánskýho autora, taková depka na entou, takže kdyby se chtěl na jaře někdo zhroutit, doporučuju... Ne, vážně, je to moc dobrý (a menšinová literatura, to je moje).
Teď honem nevím, kolik slov můžu citovat a neporušit autorskej zákon... Tak sorry, Sherme, chci Ti jen navnadit další čtenáře, takže cituji: Matka se mě zeptala: "Budou mě mít moje děti rády, až budu stará?", ale já věděl, že se ptá: "Nebudu litovat, že jsem žila?" Konec citátu.
Dodat není co.

Ledová královna

6. března 2010 v 8:35 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Střípek ledu z okna ráje,
bloudím sněhem, volám Káje,
nejvíc se bojím shledání.

Pozná nebo nepozná mě,
zdali zazní můj hlas známě,
nebo se celý ztratil v ní?

Já nejsem krásná královna, Káji,
a než se najdem, budu babka,
tak bílá jako jabloň v máji,
ta, jejíž ústa nejsou sladká,
jen její srdce dosud plane.

S ním v dlani tě sněhem vedu,
ale jen v pohádkách se stane,
že rozpustí ten střípek ledu.


Draci nesmrtelnosti

5. března 2010 v 8:31 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Dutina v srdci
do kůže chlad
myšlenky - mloci
křik ze zahrad
příběhy cizí
houštiny vizí.
Smrt. Co za ní?

Jsi oblouk duhy
stvrzení smluv
hořící stohy
můj protimluv
inamorato
nejsladší ztráto
milování.

Duha

Srandičky, srandičky...

4. března 2010 v 9:26 | Alma Nacida
... a pořádná báseň žádná... Tak to ne, bude změna, třeste se.

Hlemýžď

4. března 2010 v 8:22 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Podívej se, hlemýždi!
Plazí se ti po hýždi.
"Povídej mi pohádku,
než mi slezou ze zadku."

Chobotnice

3. března 2010 v 9:49 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Pročpak nemá chobotnice
nic, než pět ran do čepice?
Vždyť má přece chapadla,
aby něco popadla.
Chobotnice není chtivá,
jen se jedním očkem dívá.

Myši

3. března 2010 v 8:47 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Myšák prosí myšičku,
ať uvaří kašičku.
Nerad se tím chlubí,
ale nemá zuby.

Krab

3. března 2010 v 8:19 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
S jedním krabem krabice
bavila se velice:
"Nepila jsem přes míru?
Vždyť jsem jenom z papíru..."
"Nic se neboj", řekl krab,
"já jsem totiž rovnej chlap".

Ptakopysk

2. března 2010 v 13:46 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Zdivočelý ptakopysk
ptakopysku k sobě tisk.
Chtěl jí líbat pysky,
byl však pro ni slizký.


... za kamna vlezem

2. března 2010 v 9:44 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Tak už to vypadalo na jaro, ale dnes ráno se k nám ještě zima vrátila. Co naplat, hlavně, že máme kamna, za která můžeme vlézt. Protože foukalo celou noc, ranní pohled z okna připomíná spíš Vánoce.


Chameleon

2. března 2010 v 8:57 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Chameleon barvy střídá,
jedním okem mouchu hlídá,
druhým hledí nahoru
duchem bloudí v prostoru.
A někdy dokonce v čase,
nasvačit pak nestíhá se.

Podáš prst

1. března 2010 v 15:44 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Z domu to mám do lesa 3 minuty a do města 25 minut, oboje pěšky. A ač si někdy připadám v lese spíš jako ve městě - je tam dost lidí, proletí s řevem motorka, kolem cest odpadky - , ve městě si kupodivu NIKDY nepřipadám jako v lese. Tam si taky připadám jako ve městě. Ten druhý případ se mi zdá dost nepřípadný, případně zmatený. Na druhou stranu někdy chodíme s dětmi do lesa s pytly na odpadky a uklízíme. Ve městě to nedělám, protože se bojím, že bych vypadala jako bezdomovec (bezdomovkyně?) ještě víc, než obvykle.
Díky lesu snadno poznám, jaké je právě roční období a jakými dary nás příroda kupodivu doposud zahrnuje. Jen co začnou dozrávat borůvky, promění se les v příležitostné pracoviště čilých sběraček (ano, ženy převládají v poměru 3 ku 1) a současně v obří společenskou místnost vhodnou na pokec a pokouřeníčko. Vždycky doufám, že začne brzo pršet, a případný požár bude udušen hned v zárodku. Také příchod podzimu mi nezůstane utajen, kolem domu proudí už od časných jitřních hodin sběrači a sběračky (genderové zastoupení téměř 1 ku 1) hub a vkročím-li do lesa, je mi jasné, proč anglický název pro sběr hub zní MASHROOM'S HUNTING, čili lov hub. O pěkného podhříbka se v loveckém zápalu neváhá poprat i jinak laskavý dědeček se svým malým vnoučkem.
Mimo tato exponovaná období (exponovaná hlavně pokud jde o následnou úrodu odpadků) lze v lese potkat většinou jen majitele psů převážně větších plemen, kteří s radostí vítají, že do lesa netřeba nosit pytlíky (pytle... tašky?) na odklizení exkrementů (hovínek... HO...?) svých chovanců. Musím ovšem z vlastní zkušenosti říct, že jejich dojem, že "v lese se TO ztratí", je zcela milný.
A tak když se chci v lese cítit patřičně - jako v lese, chodím tam v dešti, v chumelenici a časně ráno v době, kdy houby nerostou (no jo, dobře, já vím, že NĚJAKÝ houby rostou vždycky...Já myslím ty normální, klouzek, babku a tak). Za mizerného počasí (a když si předem uklidím) si tak můžu dopřát iluzi, že kytky stále ještě voní a stromy rostou do nebe. Doufám, že si tohle moje děti, až vyrostou, nebudou číst jako sci-fi, že tu les bude i pro ně. Co pro to dělám? Málo, uklízím odpadky, nejezdím lesem na motorce, netrhám borůvky i s keříkem... Nic moc, já vím. Podávám prst, však víte, jak je to dál.


Outloň váhavý

1. března 2010 v 9:41 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Váhavého outloně
nedostaneš na koně.
To proto, že na koni
nejezdívaj outloni.


Milí čtenáři,

1. března 2010 v 9:00 | Alma Nacida
kdo dává přednost básním vážnějším až vážným, ať nelení a nahlédne do archívu. Nebo ať vyčká, až mi dojde humor a opět upadnu do deprese. Díky za přízeň.

Kareta obrovská

1. března 2010 v 8:51 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Kdopak je to, tahleta
tak řečená kareta?
Je to želva veliká,
roste a nic neříká.