Únor 2010

Ropucha

28. února 2010 v 20:34 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

U rybníka ropucha
kvákala mi do ucha.
Co si o mně myslela,
když jsem tam tak ležela?
"CHUDÁK ŽÁBA, NA ZADNICI
NEMÁ ANI BRADAVICI."

Psoun prérijní

28. února 2010 v 20:00 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Blízko města Louny,
zahlédla jsem psouny.
Povídám si: TO JE KLIKA,
UŽ JE TADY AMERIKA.

Pavouci

28. února 2010 v 19:26 | Alma Nacida |  Vlastní plesky
Pavoučice s pavoukem
lezou po zdi obloukem.
Natahují sítě
taky u nás v bytě.

Bez konce

27. února 2010 v 9:21 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Tma padá, za oknem prší,
děravou rybářskou vrší
nabírám slova, lovím.

Tisíckrát sto málo přece,
topím se, tonu v slovech, v řece.
Co chci říct? Nevím, nepovím.

Španělská bota mě drtí,
měsíc je v poslední čtvrti.
S kým se ty rýmuješ, drahý?

Čarověník

26. února 2010 v 8:23 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Jen bledý úplněk
toulá se oceánem
hvězd nad mořem
ticha.
Zahrada v moři tone
a koupá se
v bledém světle
snu.
Dívám se
skrz sklo akvária...
Kdo je vně
a kdo je uvnitř?
Kdo není?
Kdo je? Kdo JE?

Divoká tráva /text písně/

25. února 2010 v 18:18 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Divoká tráva jsem šedá a zelená,
mráz do mě na podzim rád drápky zatíná.
Sviští mi nad hlavou jak kosa kalená
a nízko u země celou mě zutíná.

V zimě mi kořeny strach sváže jako led,
chladem jsem opilá, když na mě padá sníh.
Než usnu, veřím, že je to už naposled,
vzplanu a vyvanu, uhořím jako vích.

Jaro je naděje, povinnost, poslání
vyrůstat odevšad, zůstávat zelenou.
Žiju ze zániku, umírám v trvání,
věčně me spalují, udupávají, žnou.

Neříkej

25. února 2010 v 15:38 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Dřív, než si lehnem a než půjdem spát,
než nás noc přikreje a začne hřát,
dřív, než si sednem za prostřený stůl,
přestanem s medem a přidáme sůl.

Dřív, než mi začneš zas úspěšně lhát,
budu se bránit, budu se prát,
dřív, než tu zůstanu stát jako kůl,
dokud ze mě zbejvá víc, než jen půl,
chci říct, chci říct:

Jen mi neříkej DRAHÁ, když mi chceš lhát.
Neříkej LÁSKO, když mi chceš lhát.
Neříkej SLADKÁ, když mi chceš lhát.
Neříkej MILÁ, když mi budeš lhát.

Čeho se bojíš, tos nechtěl mi říct,
možná's to nevěděl - bojím se víc.
Nic moc to není, co stalo se nám,
desítky podobných příběhů znám.

Jestli se potkáme, budem se smát,
nikdo z nás nedá nic na sobě znát.
Ve dne si zpívám, to nechodíš k nám,
v noci tě volám a zapomínám,
co říct. Co říct?

Uvnitř

24. února 2010 v 8:22 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Vždyť je to jako do zdí prosit
a do kamene slzou rýt,
a nebo sítem vodu nosit,
ohněm se odít, písek pít.

Odcházím nikam, včas se vrátím,
bezhlasá slova jdu tam říct.
Co zítra najdu, včera ztratím,
už dlouho marně hledám nic.

Jsem jako Villon - hynu žízní
a stojím po krk ve vodě,
co neřeknu, to nejlíp vyzní,
jistotu mám jen v náhodě.

Tak se mi zdá, že do zdí prosím,
do kamení chci slzou rýt
a taky sítem vodu nosím
a šaty z ohně budu šít.

Game over

24. února 2010 v 8:12 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

Tolik mě teď bolíš, že se mi chce nebýt.
Bílej rum mě hladí, revmatická Edith
z praskající starý desky
ničeho nelituje.
Řekls: "Láska? Třesky plesky."
Mrtvá a přeci tu je
jen jako hlas tak drsný a plný citu,
zvetšelé sliby v podzemním depozitu.
Venku tma a uvnitř v domě
mě nikdo nemiluje,
to, co tu je, není pro mě.
Mrtvá a přeci tu je.

Sonet 65

23. února 2010 v 17:51 | Alma Nacida |  Vlastní plesky

... a najednou se bojím
to hrůza ke mně vpadla
jako tma
co zaváže mi oči

a před zrcadlem stojím
kde okraj umyvadla
je břehem
moře které tu končí

a děs mi srdce drtí
tou hroznou tíhou hlíny
která na všem ulpívá

lepkavé prsty smrti
neprokázané viny
a strach se dívá, dívá...

Sama